Ukázky z knih

Senior aneb ještě mě tu máte

Koloběh života však nelze zastavit. Bez ohledu na naše přání, naše protesty, vždy přijde den, kdy se jeden ze seniorů navždy rozloučí a odejde do země věčného spánku. Vazba mezi manželi, alespoň ta fyzická, se nenávratně přeruší. Najednou člověk zůstává sám jako hvězda ve vesmíru. Není nikdo, koho by potěšil, komu by se svěřil se svým trápením, koho by mohl chytnout za ruku, pro koho by připravil večeři nebo na koho by se jen tak s láskou díval při jeho práci nebo odpočinku. 

Tragéd

Při cestě z divadla domů jsem nespěchal. Šel jsem pomalu a nejistě. Vždy po několika krocích jsem musel zastavit, abych si odpočinul. Myslel jsem, že mi praskne hlava. Ze všech těch bolestí a událostí z poslední doby. K tomu ta nesnesitelná vlezlá bolest v ruce. Sedl jsem si na opuštěnou lavičku na kraji chodníku. V hlavě se mi v tu chvíli všechno rozleželo. Nebo možná spíš nakupilo na jednu velkou hromadu. Co mám? Nic. Ženu jsem ztratil. Nepočatého syna jsem ztratil. Nedávno jsem ztratil svého kolegu a kamaráda Jirku. Ztrácím i milované divadlo...

Jak jsem ...

Všechnu moji slávu pokazil terén. Hřiště nebylo moc rovné. Zakopl jsem o drn, švihnul sebou o zem a míč nechtěně posunul k brankáři. Naši kluci přiběhli ke mně a opravdu mě začali poplacávat, a to nejen po zádech. Pochopil jsem, že mě nechválí. "Marťas, co to bylo? Vždyť ty neumíš chodit, natož běhat," vychrlil na mě kapitán. "Běž do brány. Tam běhat nemusíš." Tak jsem šel do brány a Láďa se postavil na mé místo v útoku.

Být brankářem jsem nikdy nechtěl. Ale na druhou stranu, takový Jašin nebo Viktor to taky neměli špatné. Tak jsem doufal, že se proslavím stejně jako oni.

Senior není na odpis

Senior je křehké stvoření. Je to ale především člověk. Jako já, jako můj soused, jako paní prodavačka z obchodu nebo jako ředitel firmy. Rozdíl je v tom, že on už své životní dílo odvedl. Jeho fyzické síly mu už nedovolí pracovat jako za mlada. Není již schopen vykonávat spoustu věcí jako mladý člověk. Stále je však člověkem, který potřebuje bydlet, jíst a pít, mýt se, radovat se z úspěchů i malých drobností.

Zabil jsem...

Vtom mě vyděsila prudká rána. Tupá a řinčivá zároveň. Auto sebou škublo a uhnulo kousek na stranu. "Co to bylo?" vykřikl jsem otázku, na kterou mi nemohl nikdo odpovědět. V první chvíli jsem nevěděl, zda mám jet dále nebo zastavit.

Perličky s úsměvem v barvě khaki

Začal jsem tedy jednat. Otevřel jsem brašnu s červeným křížem, abych zjistil, co se v ní dá najít. Kromě obvazů, různých prášků a mastiček jsem tam našel také nějaká fialová zrníčka. Vzpomněl jsem si, že doma jsme si vždycky všechny škrábance potírali nějakou fialovou vodičkou. Prý kvůli dezinfekci. Ale v brašně to nebyla vodička, ale zrníčka. No a co. Barvu to má stejnou. Nasypal jsem chudákovi kamarádovi hypermangan rovnou do otevřené rány. Měli byste vidět, jak to zabralo. Začal poskakovat střídavě na zdravé i nemocné noze. Byl jsem rád, že hlavou nerozbil střechu mého štábáku. Řval tak, že to musely až v Martině zachytit i uši doktora, který tady měl být s námi a nebyl.